Cesta za východem slunce

Dá se dojet z České republiky do Japonska na horském kole? Ano, dá! A trvá to šest měsíců.
Nejprve trochu čísel. Za oněch 6 měsíců, které jsem strávil jízdou na východ, jsem na svém kole, jehož celková hmotnost se pohybovala mezi 5Oti až 60ti kilogramy, našlapal 14,5 tis. kilometrů, 11krát překračoval státní hranici, 150krát postavil a složil stan, 25krát měnil prasklý drát, zaplatil 1 pokutu, rozbil 2 stativy, zalepil nespočet defektů a poznal desítky skvělých lidí. Když jsem 7.dubna vyrážel z Mladé Boleslavi, ležely kolem silnice ještě zbytky sněhu. Zanedlouho jsem však mezi ukrajinskými lány pšenice odložil nohavice i dlouhé rukávy a začalo nejdelší léto v mém životě. Přes naprostou neznalost ruského jazyka jsem se v kalmyckých stepích seznámil s úžasnými lidmi. Neváhali ani vteřinu pozvat do svých skromných domovů neznámého člověka a rozdělit se sním o něco dobrého. Když jsem pak navštívil hlavní buddhistický chrám v Elistě, bylo jasné, že na Kalmyckou republiku budu dlouho a s láskou vzpomínat. Kazachstánskou hranici jsem překračoval s velkým očekáváním. Rovná step, poušť, písek, prach, horko, šílený vítr, pirohy, ruská lemonáda a další přátelští lidé. To jsou pro mě synonyma Kazachstánu. Obrovská zem kde člověk pocítí samotu, stovky kilometrů sotva zpevněných cest a tisíce kilometrů rozbitých silnic. Kazachstán se mi zdál nekonečný, ale všude jsem potkával úžasné lidi, kteří mi vždy připomněli, že to co dělám, je správné. Pouhých šest hodin trvalo zaplatit pokutu a vymanit se z moci policejní stanice abych mohl na druhý pokus vstoupit do horského ráje, za který Kyrgyzstán považuji. Dech beroucí scenérie mi vynahrazovaly úmorná stoupání do horských průsmyků a sedel. Ač jsem se snažil, kumysu jsem na chuť nepřišel a ani vařené skopové, které bývalo cítit už pár desítek metrů od jurty, mě neoslovilo. Ovšem rozkvetlé louky a smaragdová jezera pod horskými velikány Tian-šanu mám před očima dodnes. Snad nikdo na světě nemá takovou zálibu ve stanování jako Rusové. Alespoň v Altajské oblasti to tak vypadá. Řeky, které protékají nádherným altajským pohořím, byly v létě doslova obrostlé stany. Navečer se údolí zahalila kouřem z grilů, na kterých se s praskáním otáčely všechny varianty šašlíků jaké si jen člověk dokáže představit a samozřejmě, vodka tekla proudem. Pronásledován hejny komárů jsem začal ukrajovat první metry mongolských (ne)cest. Věděl jsem, že to bude špatné, ale byly ještě mnohem horší. O fantastické přivítání do Země věčně modrého nebe se zasloužili mladí manželé, kteří mě hned v první vesnici pozvali na noc k sobě domů. Divoké hory západního Mongolska jsou nádherné, ale pohybovat se přes ně na kole bylo nesmírně náročné. Písek a kamenité pouště středního Mongolska mi ukázaly, jak pustá krajina dokáže být. Neustálé tlačení kola v hlubokém písku a štěrku byla demoralizující, ale dobrá zkušenost. Člověk začne být vděčný i za ten nejhorší asfalt, hlavně, že je to asfalt. Po týdnech v poušti a stepích jsem se nemohl dočkat Bajkalu. Návrat do Ruska byl ve znamení plenění marketů a snaze dojíst se po vpravdě chudé stravě v Mongolsku. Každodenní koupání v Perle Sibiře bylo jako balzám nejen pro duši, ale především pro tělo. Nasednutím na Transsibiřskou magistrálu jsem si splnil dlouholetý sen se touto legendou svézt. Zatím nejdelší plavba v mém životě, z ruského Zarubina do Sokcha v Jižní Koreji, proběhla v poklidu. Rozkoukání se v tropickém lijáku na jihokorejském pobřeží nebylo snadné. Nulová možnost komunikace a zmatek co, kde, kudy a kam. Přiznám se, že Koreu jsem projel bez většího zdržování s tím, abych byl co nejdříve v Japonsku. Dalším trajektem do přístavu ve Fukuoce jsem se přesunul na sever japonského ostrova Kjúšú. Doznívající tajfun se postaral o velice mokré přivítání v Zemi vycházejícího slunce. Měsíční putování napříč Japonskem bylo jako zasloužená dovolená po náročném cestování v centrální Asii. Poprvé během celé cesty jsem se setkal s krajany, kteří v mnou navštívené zemi žijí a vždy to byla úžasná setkání. Japonsko si mě naprosto získalo, nádherná příroda, kultura, vynikající jídlo a stoprocentní bezpečnost. Vrcholem půlroční cesty přes euroasijský kontinent bylo sledování východu slunce z vrcholu posvátné hory Fuji. Velkolepý zážitek. Poslední kilometry do Tokia jsem už pomalu přemýšlel o návratu domů a také o tom, že bych nejradši jel dál. Tato cesta byla nejdelší a asi nejzásadnější v mém životě. Co mi dala, se jednou větou shrnout nedá. Důležité je, že mi nic nevzala a že stačí doma před „barákem“ nasednout na kolo a když chcete, tak přejede půl světa dřív, než se nadějete.

Download Free FREE High-quality Joomla! Designs • Premium Joomla 3 Templates BIGtheme.net